BAYLE, PIERRE (1647-1706), byl průkopník francouzského osvícenství, který razil cestu Montesquieuovi a Voltairovi. Měl světový úspěch se svým Historickým a kritickým slovníkem (Dictionnaire historique et critique), dílem, jež leželo na stole každého filosofa těch dob až po Kanta. Nejdůležitější článek jeho učení je idea nezávislosti rozumu na náboženství; zastával se tedy učení, jemuž se ve středověku říkalo „dvojí pravda" a jež hlásal ještě Francis Bacon, Baylův učitel a vzor. Houževnatě pracoval na důkazech protirozumovosti náboženských dogmat, odmítal filosofické důkazy jsoucnosti Boha a nesmrtelnosti duše, odkrýval slabiny tehdy se vzmáhajícího „přirozeného náboženství" shodného s rozumem, deismu. Rovněž morálka je podle Bayla nezávislá na náboženství: stejně jako mezi nevěřícími bývají řádní lidé, mezi věřícími bývají zločinci. Nejdokonalejší etiku měli řečtí pohané. Mravní zásady jsou věčné pravdy člověku vrozené: jsou vždy a všude stejné u všech národů a ve všech dobách. Zjevení, dogmata, víra náboženská na ně nemají pražádný vliv. Proto se Bayle zastával odluky církve od státu a všeobecné tolerance (snášenlivosti) k ateistům; byl první, kdo se v dějinách křesťanské filosofie vyslovil pro možnost beznáboženského státu.

Jeho vliv na francouzskou filosofii byl ohromný. Stalo-li se mezi osvícenci zvykem proklínat církev a volat „zničte tu obludu", přičemž nikdo z nich z církve nevystoupil a nikdo si to s ní nerozházel nadobro, je na tom jistě zčásti vinen Bayle se svou obnovenou dvojí pravdou. I Kantovo lišení čistého a praktického rozumu nese stopy Baylova vlivu.


[BACK]